Můj přítel se o videohry stará víc, než o mě

Být s někým, koho milujete, a přijímat jeho nedostatky, může být únavné, zabírat každou unci energie, které se snažíte pochopit. Milovat člověka, který má vážnou závislost na hraní videoher, je jednou z nejvíce dráždivých vztahových situací, se kterými jsem se potýkal, ale bez ohledu na to, jak moc si stěžuji nebo naštvám, stále zůstávám zírat na televizní obrazovku.

Náš vztah nebyl vždycky takový.

Na začátku byl můj přítel milující, hravý, pozorný a v zásadě tak dokonalý, jak jsem si jen mohl přát. Chodili jsme na dobrodružná rande, hodiny jsme si povídali o tom, co v životě chceme, a po celou tuto dobu nikdy nehrál videohry. Byla jsem jeho královnou, kterou chtěl potěšit až na konec světa, ale od té doby mě nahradila hromada plastů a šňůr.

V tuto chvíli se vlastně bojím o jeho zdraví.

Nenáviděl bych, aby nabral 200 liber a ztratil veškerý cit v dolní části těla kvůli tomu, že nebyl používán. Sledovat ho, jak celé hodiny sedí a nedělá nic, mě znepokojuje. Jak dlouho tam vlastně může sedět, než bude mít nepříznivé účinky na jeho zdraví? Musí vstát a přinejmenším získat pár minut slunečního svitu a cirkulaci končetinami.

Vím, že jsem otravný, když jsem otravný, ale k tomu jsem se nezapsal.

Slyším, jak na něj pořádně otravuji křičet na něj znovu a znovu o hře nebo o tom, že už několik dní se sebou nic nedělal, ale nedokážu se postarat. Nezapsal jsem se k línému příteli, který se mnou nechce mít nic společného. Není to fér a na svou obranu, kdyby to tak bylo, na začátku bych na jízdu nenaskočil.

Nabízím věci, které videohra nemůže.

Jistě, ten chlap dosáhne výšky pokaždé, když vylíhne vejce nebo najde ve svých hrách skvělého nového draka, ale pokud jde o ložnici, tato hra nemůže dělat věci, které mohu. Člověk by musel být hloupý, aby se toho vzdal, že? Myslíte si, že ano, ale zmínil jsem se o tom již dříve a jeho odpověď je: „Není to všechno o sexu.“ Souhlasím s ním na 100%, ale musí to být víc než toto.

Poslech, když mluvím, by mu ušetřil spoustu času.

Pokaždé, když se s ním snažím mluvit, neposlouchá. Je to, jako by si ve skutečnosti myslel, že jsem dost hloupý, abych si neuvědomil, že zírá do televize. Ptám se ho: „Posloucháš mě?“ a vyškrábe něco v mozku, aby vyplivl, co nemá nic společného s tím, co jsem řekl. Pak se naštvu a máme dlouhé rozhovory o našich pocitech. Kdyby mě vůbec poslouchal, ušetřilo by mu to hodně bolesti z toho, že mě poslouchal řvát.